Kdy začít s vrcholovým sportem? ...a kdy skončit?

Velkej Jágr doma malýho Jágra nemá, takže je to na nás, ostatních, aby přišli noví bojovníci vítězit se lvíčkem na prsou v bojích, kde se neumírá. Tak často. Poslední lvíček na dresech sice připomíná spíš hadr na podlahu a děti se válí doma a zadek zvednou leda pro nový pytlík chipsů, nebo když si potřebují zchladit vodou bříška prstů ošoupaných o displeje přístrojů, kde je celý jejich svět zhroucený do digitálních pekel... Ale nevadí, pryč s tímhle vyšinutým obrazem současnosti, ať visí někde v galerii moderního umění, ale domů, do obývacího pokoje patří něco jiného, co musíme nejdřív upravit, přizpůsobit a celé přemalovat normálními, analogovými aktivitami, aby to nebudilo deprese...

Takže toho svého lenivého puberťáka vemte za ucho a svižným tempem jej zvedněte na nohy, mobil mu vykopněte z ruky, pokud už sám nevypadl, a vytáhněte ho ven. Bude se vzpírat, že a próč a né, nech měé a co dělááš a tak dál, ale to nic, toho si nevšímejte, ani když bude špatně dýchat a nohy se mu začnou podlamovat a ruce se mu zkroutí bolestí z prázdnoty, nic, nekompromisně ho dosmýkejte na trávu, nebo stačí venkovní beton, jestli máte louku nezvládnutelně daleko, a tam...

Nechte ho, ať se zhroutí do sedu, možná až usedavého pláče, a ukažte mu, jak se to dělá. Nebo jí, pokud máte holku. Proběhněte se před ní - a usmívejte se. To je důležité! Musíte ji zaujmout. Aby pochopila, že to stojí za to, že fotka se skálou nebo lesem v pozadí - a s širokým úsměvem, to je bomba, cool a mega a mnohem lepší, než ty běžné fotky odněkud z koupelny nebo z hospody, co dává každý. To by je mohlo chytit. Ukažte jim, jak skáčete panáka (úsměv!) a jak válíte sudy (hlasitý smích!) a jak děláte stojku (mrkněte na ně přitom!) a takové ty věci, co rozproudí krev, občerství tkáně a zlepší trávení tak, že potom dáte i stolici s blaženým úsměvem. (Pozor, to už ne před nimi!)

Upoutejte je. Aspoň trošku. Ať potom někdy vyjdou ven sami. Nebo ať si k matlání mobilů aspoň otevřou okno. Skvělý úspěch! Sportovat ale nebudou, na to zapomeňte. Nejvýš autem do fitka, zpotit se na jiných přístrojích, a honem zpátky domů, k těm svým. Sport, nebo pohyb obecně má dnes prostě tvrdou konkurenci, když mládež může závodit a vyhrávat s prdelí zabořenou do křesla, těžko ji něco přiměje jít ven a cvičit a funět a namáhat se, aby dosáhli méně barevného prožitku, než jaký jim přinese i ta nejprimitivnější počítačová hra.

Ano, bohužel, nikdy sice není pozdě začít, ovšem aby to začátkem neskončilo, musel by přijít dřív. Mnohem dřív.

Měl bych připojit poznámku, že nemám nic proti počítačovým hrám a vážím si lidí, kteří je tvoří, a respektuji takové, co v nich jsou úspěšní, ale strašlivě mi vadí, že ty hry dělají z lidí pitomce. A z pitomců imbecily. Říkal jsem tuhle svému synovi, když jsem se díval, jak matlá prsty po svém mobilu a jakoby zachytává dolů klouzající černé kostičky, že dřív by podle mě taková zábava mohla uspět jedině v ústavech pro choromyslné, protože jen ti by dokázali sedět a jásavě prožívat tohle ťapání; nebo ještě možná tam, kde člověk nemá jinou možnost a je třeba svázaný, nebo zavřený ve sklepě, ve tmě, tak ano, možná, na chvíli; nebo pokud by předtím dělal nějakou opravdu náročnou práci, duševní nebo fyzickou, to je jedno, a potřeboval se na chvíli úplně vypnout a vygumovat. Ano. Možná. Jenže tihle lidé jsou vypnutí prakticky pořád.

Mám takovou osobní teorii, že jsou takhle pozměnění některým z mnoha očkování, jimiž prošli, ale přiznávám, že důkazy nemohu předložit. Jen se dívám kolem sebe. A vidím, jak se z děvčat stávají chlapi a z kluků slepice, a říkám si...

Nebo ještě možná kvůli stravě, ale jinak fakt už nevím, co se to s lidmi děje...

Takže jestli chcete, aby se váš potomek hýbal, ale opravdu, aby ten pohyb měl sportovní parametry, musíte začít znovu od začátku. V pubertě už jsou nepřístupní, jako zabalení do igelitu a ještě zamotaní do těch svých sítí... Takže znovu od začátku, od úplného začátku. Takže sex, raději, pro jistotu několikrát (denně), poté několik měsíců čekání a porod, což bude víc na ženské polovičce vašeho dvoupohlavního páru, to snad není třeba rozvádět do detailů a podrobností - jakkoli mě samotného by zajímalo, jak to funguje u více- nebo jinopohlavních partnerských skupin, ale nechme to ležet stranou a věnujme se tradičním postupům, kdy se děti rodí v bolestech a nesou radost a štěstí, vše slovy nepopsatelné, a pak to přijde, pak už je to na vás, pak nesmíte zaváhat...

Otec jednoho kluka píše, že u svého syna začal s přípravou na sportovní dráhu v batolecím věku, kdy mu nastavil prsty, aby se hošík chytil, a zvolna jej přizvedával a zlepšoval mu tak úchop a stisk a svalovou koordinaci... a tak to šlo dál, až je dnes klučina v NHL. A čas mimo tréninky a zápasy tráví na mobilu, protože nic než sport nezná. Kruh se uzavřel. (Přeháním. Asi. Maličko.)

Vy to možná ale nechcete přehánět a stačilo by vám svoje robátko zavést někam, kde si zaběhá, vyřádí se mezi vrstevníky, zažije legraci a někdy, jako takovou třešničku na dortu, prožije i pocit vítězství, když porazí ty, co zrovna měli špatný den. Žádný výkon, žádné soutěžení, prostě jen tak, pro radost z pohybu. Honit se, kopat do míče, házet s něčím a skákat přes něco a šplhat a válet se a tak dál. Chápu. Jenže doby, kdy taška letěla do kouta a dítě ven, jsou dávno - a nenávratně - pryč.

Takže na to zapomeňte. Dnes už taková místa nejsou, kde nechtějí vyhrávat a být nejlepší. Nejsou místa, kde by se děti jen tak sešly a dělaly, co zrovna budou chtít. Neorganizovaně, po svém a bez mistrovských cílů. Dnešní děti už po svém nedělají vůbec nic - a nejhorší je, že jim to ani nevadí. Jsou zvyklé se postavit a čekat, co jim kdo poradí, řekne, přikáže. A to dělají. Tak, jak se po nich chce. Protože to je určitě nejlepší...

Takže kudy ke sportu?

Jedině přes sportovní klub.

Samozřejmě záleží, jaký máte k dispozici materiál. (Pomalu si zvykejte na sportovní terminologii.) V kolébce ještě nic není vidět, ale je dobré začít už tam, protože času není nazbyt a práce je spousta. Malé děti pohyb baví a touží po něm. (Většinou.) Takže pokud nejste sami zdechlí nebo tvarohovitě rozplizlí, berte je ven. Kdykoli, kamkoli, na cokoli, u čeho se budou hýbat. A později sledujte, jak si vedou. Když jim hodíte míč, nebo když oni hází něco po vás. Když běží s vámi, nebo když je dobíháte. Když plavou ve vodě, nebo když padají ze stromu. Dívejte se. A brzy budete mít jasno, co je v nich. A jestliže o míč nezakopávají a ze stromu skáčou přímo do vody, přišel čas se rozhlédnout po okolí, co se tam dělá a v čem by to vaše zázračné dítko mohlo vyniknout. Protože basket není pro každého (trpaslíka), hokej bez ledu moc nebaví a z medvěda mažoretku neuděláte. Ani z medvědice ne, to je jasné.

Ten chlapík, co hraje v NHL, jezdil s tátou na kole a běhal v lese a plaval a pořád něco dělal. A když prý jednou míjeli školku, kde jeho vrstevníci posedávali na pískovišti a opatrně se procházeli, aby paní vychovatelka nespustila jekot, co je to lítání, tak chlapečka zajímalo, co těm dětem je, jestli nejsou nemocné. Protože tohle on neznal. On byl pořád v jednom kole. A bavilo jej to a ty své vrstevníky vůbec nechápal.

Ano. Musí je to bavit. To je základ. A když je to ona, musí ji to bavit dvojnásob. Trénovat holky, to je (pa)věda. Taková alchymie. Spousty přísad a klikatých pravidel a postupů - a něco z toho (možná) zafunguje. A nebo ne. Ale když se spolu jednou budete při vzpomínce na její dětské sportování smát, je to lepší, než zlatá medaile z mistrovství světa, vykoupená zlostí, vztekem a nenávistí. (Řekl by možná někdo bez sportovního ducha; tak ho nechme, ať si žvaní.)

Vstup do sportovního klubu rozhodně neodkládejte. Se školákem, nebo se školačkou pro vás úspěchy ve vrcholovém sportu mizí v nenávratnu. Jedině, kdyby vám stačil pseudoúspěch v jakémsi okrajovém sportu, co se u nás ani vrcholově nedělá. Určitě se dá v deseti letech začít závodně skákat v pytli, tancovat na kolečkových bruslích nebo hrát basketbal, to ano. U každého oblíbeného sportu ovšem rychle zjistíte, že váš miláček bude vždycky jen koukat na záda těch, co začali dřív, mnohem dřív. Protože dnešní vrcholový sport je víc drezůra než sport. Mnohem víc je to výcvik, než rozvoj. Všechno musí být rychlé a dokonale nacvičené. Musí to bezvadně fungovat a na nějaké přemýšlení, na chytrost nebo rafinovanost není prostor. Ani tam, kde to bývalo výhodou. Takové poznámky by možná utrousil ten nesportovní provokatér. A měl by částečně pravdu.

Protože časný výcvik nese vždycky lepší výsledky.

Takže malé děti trénují dvoufázově, tedy pokud chtějí být dobré a jsou ve skvělém klubu, a cvičí signály a drilují dokola situace a pohyby, aby je dokázaly provést kdykoli a kdekoli a bez mrknutí okem. A mozkem. Fyzička je základ, rychlost je bezpodmínečně nutná, přesnost musí být absolutní - a tak se piluje a driluje a cvičí, aby všechno šlapalo jako hodinky. A když se hodinky rozsypou, tak se vezmou jiné a pak zase další, poznamenal by možná ten nesportovní rejpal, že jako je dosti strojků, co touží stát se novými Jágry a Železnými a Koukalovými. (Jak by se vlastně v téhle větě mluvilo o moderní ženě, která by se jmenovala Koukal, namísto zastaralého Koukalová? ...novými Jágry, Železnými a Koukaly? To těžko. ...novými Jágry, Železnými a Koukalyněmi? To je ještě horší. ...novými Jágry, Železnými a Koukalkami? Čím dál hůř, myslím. Ale kdo ví, možná bylo něco z toho správně.)

Ano. Je divné slyšet od chlapů, co ještě ani nemusí být dědové, že když sami dělali vrcholový sport, vypadalo to jinak a tu současnou podobu sportování že by nedali, že by vůbec neměli šanci mezi těmi, co jejich sport dělají dnes - coby děti. Jak prý jsou perfektně vycvičení. Že by to snad ani nechtěli. Takhle. Ale přesto své děti (a vnoučata) vodí na tréninky a chtějí, aby byli dobří. Lepší. Nejlepší. Nebo právě proto. Protože si pamatují, jak to bylo skvělé, vyhrávat. Ale když vidí, že ti malí kluci trénují málem tolik, jako oni na vrcholu, tak... Pochybují. O sobě, někteří, o době, jiní, ale o sportu nikdo. Sport za nic nemůže, sport je skvělý. Jenže tohle už není sport, to je drezůra, připomněl by nejspíš rejpal jedovatě, co tu už zaznělo. Jistě, nic se nemá přehánět. Jenže ono se to musí přehánět. Protože kdo ve sportu netouží být nejlepší, není normální. Sportovec. Ovšem pokud jste normální a chcete být nejlepší, musíte to přehánět. Mnohem víc než jiní, co to přehánějí také...

Sport, ať už si o něm myslíme cokoli, je o soutěžení, o vyhrávání a porážkách, o boji a o snaze vyniknout a pokořit všechny ostatní. I když takhle soutěživý člověk nemá vhodné soupeře, vždycky si najde překážku k překonání, i kdyby jen v sobě, aby něco jiného v něm vyhrálo. A přišla radost z vítězství. Ono i druhé, i páté a možná i desáté místo může být ohromným vítězstvím, ale... Radosti tolik nepřinese. Spíš jen potěšení, jen takovou lepší (poraženeckou) náladu.

Ale víte, když se člověk postaví na stupně vítězů, když má na krku tu nejtěžší medaili a v uších zní hymna jeho země, je to neskutečně krásný pocit. Nevíte? Nevadí. Ani já to nevím. Ovšem z vyprávění... Prý zapomenete na všechna ty léta dřiny a odříkání, kdy jste znali jen trénink a školu, později už jen ten trénink a nic jiného, a pokud se v těle ozvaly nějaké potřeby, zahnali jste je zase jen tréninkem, a dalším a dalším, víc a víc a ještě víc, abyste pak... na tom nejvyšším stupínku... se slzou v oku poznali, že to stálo za to. Za těch kolik, třicet šest vteřin radosti? No tak jistě, ozval by se možná ten dotěrný rýpal. Ale ať si žvaní, protože tohle může pochopit jedině ten, kdo sám zažil.

A pak může skončit. Nebo dřív. Když jeho strojek vypoví, když se kolečko poláme, pružinka praskne, zoubky začnou drhnout... Nebo když uslyší vodiče jiných strojků, jak na své strojky, vlastně děti hulákají, a na ty cizí mluví tišeji, ale ještě hůř, nebo když jsou schopní se málem poprat kvůli bodům, nebo poté, co mezi takové rodiče sami zapadnete a najednou se slyšíte plánovat stravu na víkend, aby šel výkon nahoru, a hledáte pro své dítko jen to nejlepší a nejkvalitnější... Aby šel výkon nahoru. Možná v takové chvíli by bylo dobře s vrcholovým sportem přestat. A obětovat, zahodit ty stovky, nebo spíš tisíce hodin tréninků a ještě víc hodin čekání před stadionem, aby vaše dítě zůstalo dítětem. Nebo aspoň člověkem, napovídal by zřejmě ten blb, co nemá rád maximalisty.

Protože všichni, kdo něco dokázali, museli udělat maximum - a ještě něco navíc. Jinak to nejde.

Jenže zdaleka ne všichni, co udělali maximum (a ještě cosi navíc), také něco dokázali, a spousta jich skončila se zničeným zdravím u alkoholu, protože svoje selhání neunesli, ale...

O těch se nepíše.

O těch se neví.

A když chcete, aby se o vašem dítěti vědělo a psalo, musíte pro to udělat maximum.

A ještě něco navíc.